Jsou si muži a ženy rovni?

Anebo jsou si muži rovnější?

Nedávno byl jedné mé kamarádce nabídnut prestižní manažerský post. "To je super, konečně nebudu muset škudlit, konečně se ukáže, co ve mně je," skákala nadšením. Jenže její počáteční radost za pár dní vystřídaly pochyby. Zvládne vůbec práci s tak velkou mírou odpovědnosti? Kdo bude vyzvedávat dítě ze školky? A kdy bude, proboha, luxovat a utírat prach, když ji čeká nejméně dvanáctihodinová šichta?
Nebudu vás napínat. Zalekla se té příležitosti a ve jménu zaběhlých pořádků a duševního klidu lákavou výzvu odmítla. Měla jsem jí to za zlé, ale zároveň jsem ji chápala. Není v tom totiž sama. Ve většině případů jsme si my, ženy, samy největším nepřítelem a překážkou, proč se neprosadit v takzvaně mužském světě. Není to škoda?

Co myslíte, po čem ženy nejvíc touží? Každý rodinný psycholog vám řekne, že po harmonii. Nejraději by byly stoprocentními matkami, milenkami, kuchařkami i profesionálkami v práci. Jenže jak to všechno zvládnout, když den má jen 24 hodin? Proč mají ženy stále ten nutkavý pocit, že "nemají hotovo", když se v rohu válí chuchvalec prachu společně s košem nevyžehleného prádla? Proč si stále myslí, že jsou to právě ony, které všechno musí, zatímco muži jen mohou?

Prokletí tří K

"Protože v české patriarchální společnosti stále ještě přežívá stereotyp, že ženy tu jsou hlavně od toho, aby se staraly o děti, nakupovaly, vařily a utíraly prach. To je to původně německé, dnes lidovecké 3K - Kinder, Küche, Kirche," tvrdí Barbora Tachecí, programová ředitelka rádia Frekvence 1. A má do velké míry pravdu. Místo toho, aby změna režimu po roce 1989 přinesla liberální a emancipované názory, v souvislosti se ženami se spíše začal uplatňovat výrazně konzervativní postoj. "Podle nynějšího prezidenta Václava Klause se ženy dokonce měly vrátit zpět do rodin a domácností a měly by opustit svá zaměstnání, aby na rodícím se trhu práce zbytečně nekonkurovaly mužům," říká PhDr. Hana Maříková ze Sociologického ústavu České akademie věd a pokračuje: "Jiní zase, a to muži - emigranti, často varují před ‚zrůdností feminismu." Společenská situace a nálada zkrátka ženám nenahrává, a dokud tohle prokletí ženy nezlomí, budou se považovat za oběti, ne strůjkyně svého osudu. Šéfredaktorka Xantypy Magdalena Dietlová doporučuje "tradičním" ženám, které jsou nespokojené se svou rolí 3 K, aby se nenechaly tlakem patriarchální společnosti sešrotovat, ale aby se mu postavily čelem. Jenže jak odblokovat ty iracionální strachy a výčitky svědomí, že šidím šéfa, domácnost, děti, manžela, tchyni, psa i kočku, protože ti všichni si mě nárokují? Jak se usvědčit v tom, že na "to" mám? Magdalena Dietlová má jasno: "Uvědomte si, co chcete a proč si myslíte, že na to nemáte. Poraďte se s jinými lidmi, ale hlavně, začněte vnímat šance, které vás zbytečně míjejí, protože si netroufáte." Ono se to lehce řekne, ale hůř udělá. Když už se konečně dokopete k tomu, že přijmete lákavou pracovní výzvu, začnete zmatkovat, že už nikdy nestihnete být ta úžasná stoprocentní máma, manželka, kuchařka a uklízečka. Řekněte si, no a co?! Trápí snad mého manžela, že zapomněl vyprat a vyžehlit? Proč by to mělo trápit mě? Má snad výčitky, že surfuje televizními programy, čte noviny nebo si dává šlofíka po obědě? Taky ne. Tak o co jde? "I když je to zpočátku těžké, zkuste přijít domů, uvařit si kafe nebo nalít panáka a přečíst si "časák", na který jste už týden neměla čas, protože jste po návratu z práce nakládala maso nebo vytírala lednici. A až to takhle uděláte posté a konečně se zbavíte výčitek svědomí, budete na dobré cestě k tomu, abyste vyzařovala sebevědomí a odváděla v práci skvělé výkony," radí úspěšná a velmi spokojená manažerka, maminka i partnerka Bára Tachecí.
Ale kdo za mě všechnu to práci udělá - ptáte se asi. Rozdělíte se o ni s manželem a dětmi, a pokud jste bohatší, můžete si dovolit i externí pomocnici. Bohatší budete, když se přestanete bát a začnete usilovat o dobrou práci za dobré peníze. Připravte se ale na to, že můžete narazit na skleněný strop (angl. glass ceiling - pozn. aut.) Co to je? "Skleněný strop nevidíte, nemůžete ho nahmatat, ale někde tam nahoře je a brání vám uchopit ty nejprestižnější, nejlukrativnější pozice. Říkám tomu přátelství hochů s testosteronem," směje se Bára Tachecí a pokračuje: "Ti chlapci, většinou muži od určité manažerské úrovně, si nechtějí nechat narušit svoji partičku býčků, a tak vědomě nebo i podvědomě mezi sebou ženy nechtějí. A protože jsou muži v těchto pozicích většinou dost chytří, nikdy to nepřiznají. Ale je to tam." Jak z toho ven? Jak prorazit skleněný strop? Buďte chytrá, energická, schopná a svá. Hlavně se nesnažte podobat svým mužským protějškům. Nic není tak odporné jako mužatka kouřící doutníky a mluvící "chlapským" slovníkem. Často se mluví i o tom, že ženy musí být zpravidla dvakrát tak dobré, aby dostaly stejný post jako muži, o finančním ohodnocení ani nemluvě, tam je diskriminace žen statisticky podložená (průměrný plat žen je zhruba o pětinu nižší než průměrný plat mužů - zdroj ČSÚ). Proč to tak je? "Protože nám muži zakrněli a ve své sebezahleděnosti nepřipustili fakt, že vedle nich existuje stejně vzdělaná bytost, která je schopna dobře řídit firmu a k tomu dokonale zvládat celou rodinnou logistiku," tvrdí výkonná ředitelka Institutu členů správních orgánů Monika Zahálková a Barbora Tachecí přitakává: "V české společnosti se žena opravdu musí víc prát, aby dosáhla na vyšší manažerské pozice. Respektive prokazovat opravdu výjimečné výsledky, aby byla profesně zaznamenána."
Jiný kraj, jiný mrav?

Jakou roli ve společnosti hrají ženy ze zemí Evropské unie? O tom byla konference, která proběhla v březnu v italském Miláně. Zaznělo nespočet příspěvků, bylo ukázáno množství grafů. Výsledek? Rovné šance jsou v mnoha zemích stále ještě jen prázdným pojmem a předvolební vábničkou. To nepřímo potvrzuje i český generální konzul v Miláně Karel Beran, který říká, že italský legislativní systém lze sice obecně považovat za nediskriminační, ale přítomnost žen na rozhodovacích místech je stále nízká. "V Itálii je zaběhnutý stereotyp, že děti a jejich výchova jsou vnímány jako ženské domény, což rozhodně nenapomáhá zapojení otců do každodenní péče o rodinu. V zájmu dětí Italky považují za samozřejmé vzdát se získaných pozic, jsou připravené omezit pracovní postup. Dokonce i ženy, které pracují, vnímají zaměstnání a děti jako dva nesmiřitelné póly. Nakonec u nich namísto pocitu uspokojení převažují výčitky, frustrace a nostalgie po neuskutečněné identitě," tvrdí generální konzul Karel Beran, jehož žena Andrea sice také "hraje" tradiční roli manželky diplomata, což v praxi znamená, že se stará o děti a obstarává chod domácnosti, ale kromě toho doprovází manžela prakticky denně na nějaké společenské akce a spoustu aktivit sama zařizuje. "Když jsme odjížděli z České republiky s vyhlídkou, že budu profesně "pouze" manželkou, měla jsem obavy, že se u mě dostaví pocit absence seberealizace, ale nespočet akcí, které jsme již během našeho pobytu zorganizovali, mně na nějaký pocit ‚nevyužití daly rychle zapomenout," směje se paní Andrea, která stojí například i za organizací svatby Lucie Bílé s Václavem Noidem Bártou.

Bezmocný stát

Stát sice implementoval do své legislativy potřebné směrnice a mnohá doporučení Evropské unie ohledně rovnosti příležitostí; od roku 1998 jsou například stanovovány tzv. Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen. "Avšak jak konstatovali autoři a autorky tzv. Stínové zprávy o prosazování rovných příležitostí žen a mužů, pro českou vládu byla v uplynulých letech rovnost mužů a žen prioritou spíše na formální úrovni a její snahy nepřinesly významnější reálné dopady," říká lakonicky Hana Maříková ze Sociologického ústavu České akademie věd. Vládní proklamace a reálný svět mají pramálo společného. Obecně se dá říci, že většina žen není pro žádné legislativní zvýhodňování, není příznivcem kvót ani jakýchkoli jiných regulací. Jsou pro přirozený respekt, férové (rovné) finanční ohodnocení a dělbu práce v domácnosti. To se vládními nařízeními vynutit nedá, ale vyžaduje postupnou emancipaci, která musí začít u nás samotných. Tento proces může trvat několik generací. Proč ale nezačít hned? Maminky, přestaňte už konečně své synáčky rozmazlovat! Naučte je vařit a uklízet si po sobě špinavé ponožky. Vštěpujte jim, že jejich partnerka nemá na domácí práce monopol. A že v práci může být stejně dobrá jako muž. Vaše snacha to určitě ocení.

Příklady čtyř žen, které úspěšně prorazily "skleněný strop"

Monika Zahálková
Výkonná ředitelka Institutu členů správních orgánů

Atraktivní blondýna boří zaběhlé stereotypy

Vrcholovou manažerkou se stala inženýrka ekonomie Monika Zahálková vlastně z donucení - po rozvodu ji k tomu dohnala nutnost uživit děti a splácet dluhy. "Kdybych si existenčně nesáhla na dno, nikdy bych neměla hnací motor pro svoji kariéru," přiznává žena, která, zjednodušeně řečeno, učí členy dozorčích rad, jak správně dozorčí rady vést. Jejími klienty jsou většinou muži - ti nejmocnější a nejvlivnější. A teď si představte, že mezi ně přijde 183 cm vysoká, štíhlá atraktivní blondýna. Myslíte, že ji budou brát vážně? "Kdykoli jsem šla na první schůzku ke klientovi, prvních deset minut bylo o permanentním přesvědčování, že vím, o čem mluvím," pokyvuje hlavou Zahálková. Po letech perných testů znalostních i lidských už dnes může říci, že její přímí nadřízení, což je skupinka devíti top manažerů této země, ji respektuje a hýčká. Úspěch však nepřišel jen tak. Je podložen nesmírnou pílí - pracuje deset hodin denně, pracovní sobota je u ní standardem. "Bez pomoci obou mých rodičů bych nemohla takto náročnou práci dělat," říká. I dnes její rodina funguje na bázi dokonalého logistického systému s pomocí několika lidí. Hospodyni má již sedm let, chůvu před lety nahradila studentka na doučování. Když byly děti menší, trápilo ji, že s nimi nemůže být tak často, jak by chtěla. Dnes už je to jiné. Šestnáctiletému a jedenáctiletému synovi její častá nepřítomnost doma nevadí. "V lednu mne skolila na čtrnáct dní chřipka a druhý týden už chodili a prosili mne, abych šla do práce, protože jsem si začala příliš všímat věcí, které normálně nestíhám. Třeba pořádku v jejich pokojích," směje se sympatická blondýnka, která, když má jmenovat pozitiva a negativa svého pracovního postavení, tvrdí, že stále bojuje s naprostým nedostatkem času pro sebe. "Neznám, co je to kosmetika, kafe s kamarádkou, knížku jsem naposledy přečetla před dvěma lety. Nezažívám pocit relaxace s ‚vypnutým mozkem." Na druhou stranu jí její pozice otvírá dveře tam, kam by třeba jako řadová referentka neměla přístup. Nemalou roli hraje i finanční efekt, díky němuž může svým synům platit nejprestižnější školu v zemi. "Jsem ráda, jak se můj život vyvinul, a neměnila bych. Myslím, že moji synci víc ocení mámu, která s nimi procestuje kus světa, zahraje si s nimi golf nebo jim vysvětlí podmínky založení s. r. o., než teplou bábovku na stole. Rozhodně nejsem zastáncem modelu pracující muž a žena v domácnosti. Právě naopak. Dělme se o dobré i zlé. Jsme přece rovnoprávnými partnery s odpovědností vůči svému okolí," uzavírá.

Michaela Marksová-Tominová
Ředitelka odboru rodinné politiky a sociální péče na Ministerstvu sociálních věcí

Češky nejsou v domácnosti emancipované

Michaela Marsková-Tominová zastává vysokou pozici na ministerstvu. K tomu se stará o čytřletou dceru, k níž začátkem července přibude druhá holčička. Jak se to dá zvládnout? "K této práci jsem se dostala ve chvíli, kdy byly dceři dva roky. Už předtím jsem měla na pár dní v týdnu chůvu, dceru jsem dokonce brávala s sebou do předešlé práce," říká Michaela. Po nástupu na ministerstvo začali rodiče kombinovat chůvu a jesle. "Dnes už dcerka chodí do školky a občas vypomáhají babičky. Jsme s manželem hodně zaneprázdnění, ale když je naše rodina pohromadě, trávíme ten čas velmi intenzivně a kvalitně." V domácnosti Michaely Marksové-Tominové panuje dělba práce založená na tom, že ten, kdo má zrovna sílu, udělá, co je potřeba. Jinak ona zachází výhradně s pračkou a on výhradně s autem. Už delší dobu mají pomocnici na úklid. Jako ředitelka odboru rodinné politiky má Michaela možnost cestovat a srovnávat fungování českých rodin a jejich protějšků v zahraničí. Jak z toho srovnání vycházejí Češky? "Naše ženy jsou emancipované na trhu práce, ale ne v domácnosti. Asi je to tím, že nástup na pracovní trh po druhé světové válce byl do určité míry vynucený a na rozdíl od západních zemí se zde neodehrála žádná veřejná debata na téma rovné postavení žen a mužů ve společnosti. Takže vznikl model socialistická žena - tedy žena, která přijde po osmi hodinách z práce s taškami plnými nákupu a pak doma vaří, uklízí, plete, šije, paličkuje a dělá s dětmi úkoly - prostě zachovává tradiční role, jako by v práci nebyla. Zatímco muž, který byl ten den také v práci, leží na kanapi, čte si noviny a čeká na večeři s pocitem, že už má ten den odpracováno. Na druhou stranu u nás už před rokem 1989 fungovala řada opatření na podporu slaďování rodinného a profesního života - podnikové jesle a mateřské školky, hustá síť jeslí a školek, školní družiny. I když se u nás po roce 1989 rušily a redukovaly jako socialistický vynález, na Západě je teď pracně zavádějí a závidí nám ty fungující zbytky, které ještě máme," končí Michaela Marksová-Tominová.

Dita Stejskalová
Ředitelka Ogilvy Public Relations Praha

Pokud něco děláš, dělej to naplno

Věčně usměvavá Dita Stejskalová exceluje v oboru, jehož vrcholové pozice mají rozebrány hlavně muži. Jako ředitelka Ogilvy Public Relations, firmy, která poskytuje poradenství týkající se firemní komunikace, šéfuje zhruba třiceti zaměstnancům. Asi polovinu z nich tvoří muži. Respekt si u nich vydobyla zcela automaticky - a možná i díky přístupu, který si nese od dětství: "Pokud něco děláš, dělej to naplno. Žádný průměr, to je nuda a nikoho to nezajímá," směje se Dita, která, na rozdíl od většiny "normálních" lidí, miluje překážky. "Mě překážky vždycky ještě víc nastartují a vyprovokují, abych je překonala. Hezky si je užívám." S úsměvem vzpomíná na to, jak musela zpočátku svým profesionálním chováním přesvědčovat klienty, že je odbornice na slovo vzatá a že za nimi nepřijela jen proto, "aby se měli na co dívat". Dnes už by nikoho nenapadlo nebrat ji jako rovnocennou partnerku - stojí za ní mnoho konkrétních výsledků, jejichž kvalitu loni dokonce ocenila mezinárodní porota třemi finálovými nominacemi v prestižním nezávislém evropském oborovém ocenění SABRE Awards. Navíc je Dita Stejskalová vyhledávanou lektorkou na školeních a seminářích a spoluautorkou dvou odborných knih. I takto vysoce postavená a respektovaná osobnost je však jen lidskou bytostí a hlavně pohlednou ženou, a tak se občas stane, že ji její mužský klient svádí. "Ale to je docela milé, protože je to osvěžení od čistě obchodní konverzace," tvrdí Dita a dodává, že pokud umíte takové dialogy vést s nadhledem, vtipem a v tónině, která má jasné hranice, není to nic závadného. Podle ní existují i poměrně velké rozdíly mezi mužskými a ženskými přístupy. "Ženy přemýšlejí jinak než muži: umějí dělat několik věcí najednou, jdou po praktických řešeních, nemají potřebu se "vykecávat" a dokazovat si svoje pozice a důležitost. Zatímco muži jdou razantně po výsledku, žena víc po tom, aby v týmu byly kromě výsledků i dobré vztahy a harmonie. Muži jsou navíc lepší v pěstování sítě užitečných kontaktů, které pečlivě "opečovávají" na tenise, golfu a u piva." Ditu Stejskalovou tyto diference hodně zajímají - kolikrát prý chtěla jít (jako jiný muž) s ostatními muži na pivo, poslouchat jejich debaty a sledovat jejich způsob uvažování. "Určitě bych se výborně pobavila," směje se profesionálka, která se zatím plně realizuje v práci. Ještě sice nemá partnera, s nímž by chtěla mít děti, ale je přesvědčená o tom, že jednou bude mít báječnou rodinu, a tak bude její život krásně vybalancovaný.

Barbora Tachecí
Programová ředitelka rádia Frekvence 1

Večeře se dá koupit v pizzerii

Barbora Tachecí nejde pro ostřejší názor daleko. Její přímost, ale hlavně píle a tah na branku způsobily, že se nikdy nemusela o žádnou manažerskou pozici ucházet - vždycky jí byla nabídnuta. Pracuje od rána do večera. Přesto nemá pocit, že něco práci obětuje. Právě naopak. "Práce a hlavně její výsledky mi přinášejí větší požitek než cokoli jiného. Zatímco bez tenisu, golfu, večírků, kin a koncertů si život dovedu představit, bez práce ne." Jak se s workoholismem slučuje mateřská role? "Máme doma dvanáctiletého puberťáka, naše rodina má tedy jediný cíl - přežít," směje se Tachecí a dodává, že Sebastian její pracovní nasazení nekomentuje, protože nikdy nic jiného nezažil. "Naštěstí velmi brzy pochopil rovnici: vzdělání plus píle = dobrá práce = slušný příjem - a tudíž hory, moře, auto, mobil, počítač, hry, "empétrojka", "péespéčko"... tedy vše, co má rád. Ví, že v životě je něco za něco, a že to "své něco" chce mít. A že tak, jako dneska pracuju já, bude jednou muset pracovat i on." Se synem jí pomáhá i maminka - počínaje angličtinou a konče předáváním kvalitních pohledů na život. "Já to s ním dotahuji po večerech, ale bohužel zdaleka ne s takovým nasazením. Zbytkem se snažím nenechat rozptylovat - večeře se dá koupit v pizzerii cestou z práce, prach na policích mi díky mým dioptriím nevadí, a když mě štve řvaní fanoušků z televizní obrazovky, zapnu lux. Vážně to moc neprožívám."

MONIKA MUDRANINCOVÁ